Vydáváme se na prohlídku města, které má cca 2,5 miliónů obyvatel a doprava tomu odpovídá. Učíme se přecházet ulici, kterou nepřetržitě v obou směrech proudí všechny možné auta, motorky, rikši, kola a samozřejmě všudypřítomné krávy apod. Je třeba mít trochu odvahy a věřit řidičům, že nás objedou. Zásadní je, vejít do ulice a pohybovat se pomalu a plynule, protože s tím řidiči tak počítají, vražedné by bylo se najednou zastavit nebo dokonce rozběhnout. Myslím, že se to naučíme 🙂
Během dne míjíme několik staveb, kde si nejde nevšimnout, že přenášení stavebního materiálu obvykle zajišťují ženy v nůších na hlavách, naopak v restauracích obsluhu i kuchyni obstarávají muži. Mužů je v Indii obecně více než žen a ve městě Jaipuru nám přišlo, že žen je tak 20% celkové populace a proto asi ani tak nepřekvapí, že se muži na ulici velmi často drží za ruce.
Starému městu se říká „Růžové město“, protože všechny stavby mají načervenalou fasádu navíc s podloubím, kde se nacházejí obchůdky se vším možným (látky, koření, občerstvení, železářství…) Všude jsou davy, ale jakmile obchodníci zahlédnou naši bílou kůži, okamžitě ožívají a strkají nám pod nos, co mají právě po ruce.
Nakonec dorážíme k Jantar Mantaru, což je areál s bizarními stavbami a přístroji. Ty měly sloužit většinou k měření času podle slunce u některých až s přesností na 2 sekundy, ale vůbec nic se nepodobá ničemu, co známe a připadáme si tu pravdu jak Alenka v říši divů. Dříve, než byla tato observatoř postavena, vyslal Jai Singh na poč. 18. stol. své učence na učenou do světa, ale podle všeho do Evropy to nebylo…
