26. 7. 2011
Ráno po příjezdu do Cusca se snažíme na nádraží zorientovat, odmítáme nabídky předražených taxikářů, ale nakonec taxíkem stejně jedeme, ale za nižší cenu a navíc se o taxík podělíme s další dvojicí cestovatelů. Můžeme se s nimi dokonce bavit česky, protože on je ze Slovenska a ona sice ze Španělska, ale česky se také učí, protože se oba od září stěhují do Prahy. 😉
Taxíkem dojedeme do hostelu, kde jsme si dopředu rezervovali ubytování, ale tak brzy ještě nemají náš pokoj volný. Zhruba hodinu tady čekáme a zjišťujeme novinky ohledně návštěvy Machu Picchu. Po změnách v souvislosti s výročím 100 let po objevení Machu Picchu se už vstupenky na tuto atrakci prodávají pouze dopředu a je jich omezený počet. Horší je to s lístky na vlak, které jsou volné za akceptovatelnou cenu, i když se skřípěním zubů, až na 31.7.
Na hostelu nám sice nabízí, že nám celý výlet na Machu Picchu zorganizují sami, ale nám se nechce platit navíc žádnému zprostředkovateli, takže se po ubytování vydáme pro lístky na vlak. Jízdenky by bylo možné koupit i přes internet, ale právě v těchto dnech jim nefunguje placení kartou. Lístky se prodávají přímo v kanceláři drah na hlavním náměstí (jako obvykle pojmenovaném náměstí Armády), kde jsme svědky výročních oslav vyhlášení nezávislosti Peru.
Cestou na náměstí také vidíme pěknou kuriozitu, kdy na ostrůvcích uprostřed hlavní třídy Avenida Sol stojí několik postav zahalených v maskách s cedulí „zákaz přecházení mimo přechody“. Kromě cedule mají také švihadla, kterými neposlušné chodce porušující tento zákaz okamžitě odmění. 🙂
V předprodeji jízdenek vše proběhne hladce, takže se můžeme vydat pro vstupenky na Machu Picchu, které si předem rezervujeme přes internet. Vstupenky by šlo dokonce i přes internet zaplatit, protože ale mají stránky nešifrované a údaje o naší kreditce by si mohl přečíst kdejaký hacker, placení po internetu tentokrát nepřichází v úvahu.
Bohužel v místě výdeje vstupenek je fronta na hodinu čekání, takže jsme rádi, že jsme si předtím stihli zajít ještě na oběd. Navíc tu panuje tak trošku chaos, evidentně ještě nemají jasno, jak se organizačně poprat s tím, že je zde nově jediné místo prodeje vstupenek na Machu Picchu. Poté, kdy asi dvacet minut stojíme všichni ve stejné frontě, začne se tvořit fronta druhá, pro lidi s rezervací, kam začnou přebíhat nejprve ti, kteří španělsky lépe rozumí, takže se pořadí pořádně zamíchá.
Po zajištění lístků se vracíme na hlavní náměstí, přičemž cestou procházíme kolem kostela svatého Dominika / Qoricancha.
Cusco bylo v době Inků hlavním městem a tento kostel byl hlavním chrámem Slunce a byl celý obložený zlatem. Po příchodu Španělů všechno zlato zmizelo, chrám byl skoro celý ztržen a na jeho místě postaven kostel. Po bývalém chrámu zbyly pouze základy v podobě krásně opracovaných kamenů, které do sebe zapadají jak ulité.
Pokračujeme na náměstí touto úzkou uličkou Loreto, kterou lemují obvodové zdi z doby Inků.
Na náměstí se toho už moc neděje a my se raději vrátíme zpět k hostelu. Večer si zajdeme na večerní menu do naší vyhlídnuté restaurace, kde jsme byli už na oběd.
27. 7. 2011
Dnes ráno začínáme s detailnějším průzkumem města. Nedaleko od nás na hlavní třídě stojí tato bílá budova, na jejímž dvoře se pase páreček lam.
Tato ulička vede z centra do kopce k náměstí San Blas.
Při výstupu se hodí udělat si krátkou přestávku, zvlášť když se nabízí takové posezení mezi kaktusy.
Konečně jsme na náměstí San Blas, kterému dominuje stejnojmenný kostel a hlavně prodejci se zbožím pro turisty.
Po celém Cuzcu, kde se pohybují turisté, bloumají také takto vyšňořené Peruánky s lamami a za příslušný peníz se s turisty nechají vyfotit.
Po nějaké době se dostáváme na pěkné náměstí Nazarenas, kde kromě těchto církevních staveb stojí také překrásné pětihvězdičkové hotely, kde by se nám určitě líbilo. 😉
A už jsme zase skoro zpět na hlavním náměstí, což se dá poznat podle vykukujících věží katedrály.
28. 7. 2011
Dnešní den je tím hlavním dnem oslav vyhlášení nezávislosti Peru. Většina oslav se přesunula do Limy, kde současně probíhá inaugurace peruánského prezidenta. My tento obřad můžeme pozorovat u oběda přímým přenosem v televizi v naší restauraci.
Horší stránkou věci je pak skutečnost, že většina muzeí a dalších atrakcí je dnes po celý den zavřená. Stejně tak i obchody. Naštěstí prádelna funguje, takže dnes poprvé v Peru pereme.
Asi jediné otevřené muzeum je galerie lidového umění. Abychom ji mohli navštívit, musíme si koupit „turistický lístek“, což je kombinované vstupné do 16 různých míst, za který ale musíme zaplatit téměř 1000 Kč na osobu…
Galerie samotná je spíše zklamáním, je to jedna trochu větší místnost přeplněná exponáty, o jejichž umělecké hodnotě nemáme moc velké mínění. Doufáme, že ostatní atrakce budou zajímavější.
Po návštěvě galerie se jdeme podívat na náměstí, jestli se zde přeci jen něco neděje.
Na náměstí mají jednak (vlevo) katedrálu a pak také jezuitský kostel, který je „nedopatřením“ ještě krásnější, než samotná katedrála. V průběhu stavby kostela se jeho stavitelé ptali papeže, jestli může být dokončen podle původního honosného projektu. Než ale přišla z Vatikánu negativní odpověď, kostel byl už téměř hotov.
Po obědě v oblíbené restauraci se procházíme opět kolem dřívějšího chrámu Slunce
a navštívíme archeologické muzeum v areálu pod chrámem. Muzeum je schované pod tímto trávníkem a obsahuje mimo jiné mumie prvních vládnoucích Inků.
29. 7. 2011
Je na čase vyrazit za hranice města a prozkoumat další místa, kde můžeme uplatnit naši turistickou vstupenku. Zajdeme si proto na stanici autobusů jedoucích do města Pisaq. Přeplněným autobusem se svezeme jen něco málo přes 10 km k místu, které zbylo z inckých lázní Tambomachay. Protože není víkend a vyrazili jsme relativně brzy, jsme tu skoro sami.
Tomuto místu se prý také říká „Lázně princezny“.
Ve chvíli, kdy tento areál opouštíme, začíná být na parkovišti už tlačenice. My ale popojdeme jen zhruba 300 metrů k druhé incké památce Puka Pukara (tedy červené pevnosti).
Z pevnosti zbyly už jen zbytky zdí a náznaky pár místností. I tak je odtud pěkný výhled do údolí, kde je schované Cuzco.
Poté nás čeká pochod podél silnice zpět k městu, během kterého navštívíme ještě další dvě incké památky. Naštěstí určitou část můžeme jít i zkratkou, kudy nejspíš jiní turisté jezdí na zapůjčených koních. V jednom z údolí po cestě narazíme na zvědavé lamy.
Pak musíme opět po silnici až k Q’Enqu, dalšímu místu zahrnutému v naší univerzální vstupence.
Podivný název v překladu znamená labyrint. Náznaky labyrintu jsou nejspíš vytesány v horní části masívu, na který je ale bohužel zakázáno vstupovat. Nicméně v masivu je přeci jen ukryta zajímavá průchozí místnost s oltářem,
kam se dá dostat,
pokud toto místo právě neokupují turisté z některého zájezdového autobusu. Zde se pravděpodobně odehrávaly obětní rituály a krev obětí zřejmě odtékala vytesanými kanálky.
Poté, co si sníme naše svačinky, vydáváme se na další pochod k nedaleké soše Ježíše v nadživotní velikosti, odkud je Cuzco jako na dlani.
Samotná socha Ježíše moc zajímavá není, proto se přesunujeme ještě kousek dál do rozsáhlého areálu Saqsaywamán. Zde jsou pozůstatky obří incké pevnosti se zubatými třípatrovými stěnami.
Některé kameny tvořící hradby váží přes 70 tun, i když podle jiných pramenů je to údajně až 300 tun. Z původní pevnosti zbyla do dnešní doby pouhá pětina. Pevnost byla po dobytí Španěly v roce 1536 pobořena a kameny z ní posloužily pro stavbu španělských domů v Cuzcu. Většina inckých obránců pevnosti při poslední bitvě zahynula a na jejich mrtvolách si pochutnala hejna kondorů. Na památku této tragické bitvy je v erbu Cuzca 8 kondorů.
Před hradbami je velké prostranství a za ním je další skalní masiv.
Celá tato velká skála je krásně zvrásněná do podoby vln a na jednom místě tak matka příroda vytvořila skvělou klouzačku. Místní se na ní pořádně vyřádí a sem tam se mezi nimi objeví také nějaký gringo. Klouzání ale není bez rizika, když jsme se k tomuto místu přibližovali, opačným směrem právě odnášeli jednoho bělocha na nosítkách…
Kousek dál od klouzačky jsou zase pro změnu jeskyně se spletitými chodbami, které bychom dnes ani prolézt nestihli. Protože jsme už za dnešek unavení, vracíme se zpět do Cuzca, což znamená sklesat několik stovek metrů po kamenité cestě.
V Cuzcu si skočíme na hostel na chvíli si odpočinout. Večer si už zajdeme pouze na večeři, přičemž naše oblíbená restaurace má zavřeno, takže musíme vzít za vděk jinou, o něco dražší restaurací, kde ale jídlo bohužel není o nic lepší. 🙁
30. 7. 2011
Ráno se rychle vypravíme a z již známého autobusového nádražíčka vyrážíme do Pisacu vzdáleného jednu hodinu jízdy.
Pokračování v Pisacu.