10. 7. 2011
Město Copacabana je krásné letovisko u ještě hezčího jezera Titicaca. Kdyby tady tak bylo tepleji a v jezeře by se dalo koupat…
My si ale nejdříve zajdeme na pozdní oběd, u kterého nám zahrají místní mariachi (hudebníci), kteří si zde přivydělávají na živobytí, či cestování. Je docela úsměvné, že jeden z nich, asi 14-ti letý místní tradičně oblečený klučina, po městě obchází všechny možné lokály a restaurace se stejnou písničkou, a my se s ním za svůj pobyt ještě několikrát potkáme. Své vydělané peníze pak utrácí na břehu jezera za stolní fotbálek se svými kumpány…
Po obědě si musíme najít ubytování, což se ukáže jako jednoduchá záležitost, protože ceny jsou zde příznivé a konkurence velká.
Poté už vyrážíme na náměstí, kde je překvapivě velká a krásná katedrála. Přeci jen asi bylo potřeba velikostí katedrály místní obyvatele žijící pod vlivem Inků dostatečně důrazně přesvědčit, že právě křesťanství je ta pravá víra. A asi se to povedlo, protože do katedrály místní opravdu chodí.
Ale nejen to. V prostorách za katedrálou je jakási svatyně, v jejímž pozadí je socha Pany Copacabanské, která prý dokáže zázraky a před ní dlouhé stoly, kde místní zapalují spousty svíček, od kterých je celá místnost už dávno černá. Místo má zajímavou atmosféru, ale netroufáme si ho fotit.
Co už ale bez obav fotíme, je místní zvyk žehnat před katedrálou automobilům a pořádně je při tom vyzdobit, jako by se jelo na nějakou svatbu…
Pak už ale zamíříme rovnou k pobřeží, kde se nacházejí mnohem honosnější hotely a hlavně plavidla nejrůznějšího druhu, na kterých se turisté mohou podle svého vkusu dosytosti vyřádit.
Nebo se mohou vyfotit s vyfintěným mláďátkem lamy.
Nebo porazit místní přebornice ve stolním fotbálku.
A nebo si zajít do kterékoliv restaurace na místní specialitu – pstruha uloveného ve zdejším jezeře.
My se ale raději vracíme do oblasti nedaleko našeho ubytování – do místního tržiště, kde v jedné sekci nabízejí v dvaceti různých stáncích v zásadě to stejné – náš oblíbený sladký nápoj Api a k tomu nejrůznější dobroty, většinou na oleji osmažené cosi, vzdáleně připomínající naše koblížky.
Pak si už zajdeme pouze na večeři a raději se před přibývající zimou spěcháme schovat k nám na hostel, kde si musíme pokojík vyhřát sami nebo aspoň zapnutou televizí, topení je přeci zbytečné…
11. 7. 2011
Protože jsme si včera v podvečer koupili v přístavu lístky na dnešní výlet na ostrov Slunce, musíme brzo vstávat, abychom byli před půl devátou na lodi. Když jsme si včera lístky kupovali, prodejce nám sliboval, že v pondělí bude loď skoro poloprázdná. To se ale ukázalo jako lež, protože se v lodi zaplnily úplně všechny sedačky. S 15-ti minutovým zpožděním vyplouváme, ale ani ne po minutě plavby nám vysadil motor. Posádka lodi se ho sice pokoušela nějakou chvíli vzkřísit, ale marně. Musíme tedy přestoupit na jinou podobnou loď, se kterou konečně s půlhodinovým zpožděním vyplouváme na 2 hodiny trvající plavbu vstříc ostrovu. Přitom můžeme pozorovat pobřeží pevniny, kam se pro změnu vydáme zítra.
Po příjezdu na ostrov Slunce se vydáváme vstříc historickým památkám po Incké říši. Podle incké legendy se právě na tomto ostrově narodil bůh Slunce a nejstarší Inkové – sourozenci/manželé. Nejprve platíme vstupné, za které si můžeme prohlédnout hodně chudé muzeum o jedné místnosti a pár exemplářích, ale raději vyrazíme na pochod na severní konec ostrova. Cestou nám lístky 2x zkontrolují, protože bez nich by nás tam nepustili…
Místní domky jsou většinou hodně malé,
ale výhledy z nich nejsou vůbec špatné.
Konečně se dostáváme ke kamennému ceremoniálnímu stolu.
O něco dál se nachází ruiny kamenných domů zvané Chinkana.
Zde si sníme naše svačiny a vyrazíme na 11 km dlouhý pochod skrz ostrov na jeho jižní část. Na tento přechod jsme se vydali dobrovolně. Druhou možností bylo vrátit se zpět na loď a nechat se na jižní část převézt, což nám přišlo poněkud nezajímavé.
Nejprve cesta prudce stoupá vzhůru, jak je vidět na fotce pořízené směrem odkud jsme vyšli.
Stoupání v této nadmořské výšce nám už dává zabrat, kyslíku je tu citelně méně… Jakoby to věděl tento dravec, který kolem nás okatě krouží.
Cesta pak dále pokračuje s občasným klesáním i stoupáním po vrcholcích hor, takže po celou cestu se nám naskýtají krásné výhledy na jezero včetně vzdáleného zasněženého pohoří Bolívie.
Naši euforii z pěkného výletu náhle zmrazí nečekaná brána u níž je opět potřeba zaplatit vstupné, dokonce ještě vyšší než to první, které jsme zde na ostrově zaplatili. Jak se teprve zde dozvídáme, ostrov je rozdělen na tři části patřící třem různým komunitám a jejich zástupci tak od turistů vybírají peníze klidně pouze za průchod přes jejich území.
Tato scénka se ještě jednou opakuje před vstupem do vesnice Yumani, ve které ale najdeme v zásadě jen samé předražené restaurace a nic jiného. Výběrčí peněz oznámíme, že se nenecháme okrádat a že nehodláme platit peníze jen tak pro nic za nic za průchod vesnicí a jdeme dál…
V této vesnici bychom měli mít možnost navštívit další památky, ale nejsou zde dobře značené a místní obyvatelé se nehodlají s turisty zdržovat. Proto jsme nakonec rádi, že vidíme alespoň dávné schodiště Inků.
Pak už raději nastupujeme na loď a vracíme se zpět do Copacabany, kde si stačíme zajít už jen na teplou večeři a pak se schováme před zimou na našem pokoji.
12. 7. 2011
Na dnešní den jsme si naplánovali 28km dlouhou tůru podél pobřeží směrem k ostrovu Slunce. Nejprve jsme ale majiteli hostelu nahlásili, že se ještě jednu noc zdržíme a pak mu nechali vyprat naše špinavé prádlo – všude jinde je to dražší, a to mnohem víc než jinde v Bolívii…
Na naší trase máme možnost navštívit muzeum postavené hned vedle kamenné nádrže pojmenované jako Incké lázně, ale rozhodneme se muzeum vynechat a raději pokračujeme dále.
Ani ne za půl hodiny máme možnost vidět na jezeře zaparkovaný plovoucí ostrov, který se snaží turistům nabídnout stejný zážitek, jako na značně větších plovoucích ostrovech na peruánské straně.
My se zlákat nenecháme a pokračujeme dále po naší cestě, kde jsou ještě místy zmrzlé kaluže. Je vidět, že topení by se nám tu v noci hodilo…
O kus dál je podobný shluk ostrůvků, které obklopují rybí farmy.
Po dalších několika hodinách chůze míjíme ne příliš zajímavou jeskyni s názvem „Panna v jeskyni“, kde je kopie sochy panenky Copacabánské a projdeme se po původní incké kamenné cestě, až se dostaneme na místo, odkud už je v dálce vidět ostrov Slunce.
Pak pokračujeme ještě dál až do vesničky Sicuani, kde už je čas začít se vracet stejnou cestou zpět.
Do Copacabany se dostaneme celí unavení před pátou hodinou večer, takže máme ještě něco přes hodinu na to, abychom utratili zbylé bolívijské peníze. To se nám nakonec nepodaří, takže nám přece jen nějaké peníze zůstanou a budeme si je muset na hranicích vyměnit. V každém případě máme koupený lístek na zítřejší autobus do Peru.
13. 7. 2011
Ráno si sbalíme naše věci a dojdeme do cestovní kanceláře, odkud má jet náš autobus. Jakmile je čas k odjezdu, dostaneme informaci, že kvůli blokádě na hranicích na bolívijské straně pro nás náš autobus přijet nemůže a naopak my mu musíme přijet naproti lodí za další příplatek ve výši 20 BOBů za osobu. Nám se to nelíbí a chceme po cestovce, aby tyto dodatečné náklady uhradila sama a nebo aby nám vrátili zaplacené jízdné. I ostatní cestující jsou nespokojeni, nicméně zřejmě nakonec na nové podmínky přistoupí. My odcházíme s našimi penězi za lístky k jiné cestovce, která odjíždí v půl druhé a zatím o žádných komplikacích neví. Necháme si zde batohy a zajdeme si do předražené restauraci kvůli jednomu z mála WiFi připojení, které v Copacabaně existuje. Zde si vyřizujeme emaily (na nic jiného tu ani pomalé připojení nestačí) a před dvanáctou hodinou jsme zpět v cestovce.
Zde se dozvíme tu stejnou příhodu o blokádě a náhradní lodní dopravě. Za loď nakonec musíme zaplatit stejně, jako jsme zaplatili za výlet na ostrov Slunce, ještě štěstí, že jsme včera všechny peníze neutratili… Navíc cena není pro všechny cestující stejná, ale prodejkyně stanovuje cenu pro každého individuálně (my máme tu nižší cenu, anglicky mluvící turisté mají automaticky cenu o třetinu vyšší…) Naše základy španělštiny se začínají vyplácet. 🙂
Konečně tedy odjíždíme lodí řízenou Peruánci, kterých se bolívijská blokáda netýká a na majiteli lodě je krásně vidět, jak je spokojený s nečekaným zajímavým ziskem, který jsme mu díky blokádě nechali vydělat.
Lodí přijedeme k hraničnímu městečku, kde naštěstí vše proběhne v našem případě hladce, takže po nějaké době opravdu opouštíme Bolívii a naše další cesta povede přes Peru.