30. 4. 2011
Při letištní kontrole musíme podobně jako při vstupu na Zéland ukázat veškeré potraviny, které jsme si sem dovezli. Naše zbytky rýže a čaj zřejmě Chile neohrožují, takže si je můžeme nechat. Pak jako obvykle navštívíme bankomat, kde si vybereme přiměřenou hotovost v čilských pesech.
Jako nejlevnější ale přesto pohodlnou cestu z letiště volíme autobus, který nás za zhruba půl hodiny odveze ke stanici metra blízko centra města. Metrem už snadno dojedeme do zastávky, v jejíž blízkosti je náš hotel. Začínáme si pochvalovat, jak rychle a hladce jsme dorazili na místo, ale najít náš zamluvený hotel nám zabere více času, než bychom si přáli. Chvilku trvá, než prokoukneme místní značení ulic a hlavně jednotlivých bloků: každý blok obsahuje rozpětí sto čísel, což sice neznamená, že jsou tam všechna, ale jiná tam rozhodně nejsou. Nakonec na uvedené adrese nacházíme hotel s jiným jménem, ale naši rezervaci tam kupodivu mají, takže se zde ubytujeme. Ačkoliv se v Chile platí pesem, zaplatit za tento hotel chtějí v amerických dolarech a tvrdí, že platit v pesech je tu krajně neobvyklé… Dolary nemáme a tak vytahujeme kreditku. Recepční se po ujištění, že si částku může strhnout v dolarech, značně uleví.
Poté, co se konečně ubytujeme, zajdeme si na večeři do restaurace přímo pod hotelem. Už když jsme přicházeli k hotelu, všimli jsme si, že je restaurace plná, což bývá známkou kvality. Vybíráme si dle jídelního lístku ve španělštině, ale valné většině spíš nerozumíme 🙂 Ceny jsou zde dost vysoké, snad se nám podaří příště najíst někde levněji, jinak nám dojdou peníze dříve, než se nadějeme.
1. 5. 2011
Na rozdíl od Zélandu zde slunce vychází až kolem osmé a snídaně nám servírují (protože je neděle) až od 9 hodin. Zkrátka se zde žije úplně jiným životním stylem a pozdní vstávání je první věcí, na kterou si musíme zvyknout.
Ve většině jihoamerických zemí je obvykle v ceně ubytování (ať už je jakékoliv úrovně) zahrnuta i snídaně. A právě snídaně v Chile patří k těm bohatším. Bohatá snídaně na hotelu to jen potvrzuje a my si ji užíváme také proto, že si ji po dlouhé době na Zélandu nemusíme připravovat sami 🙂 Dalším už méně příjemným zjištěním je to, že Čilané si rádi ohřívají či spíše připékají chleba na sporáku a to až do té míry, kdy je chleba totálně spálený… S tím se ještě setkáme i na dalších místech.
Z hotelu vyrážíme opět metrem do centra na náměstí Las Armas, kde zrovna probíhá knižní veletrh, přímo před touto katedrálou.
My raději zamíříme do turistických informací, kde obdržíme mapu města, která se později ukazuje jako danajský dar, protože podle ní se prakticky nedá orientovat a spíš nás vždy svede z cesty. 🙁
Dnes je svátek práce a proto je v centru vše zavřeno, jak muzea, kam jsme chtěli zajít a která tu jsou každou jinou neděli zdarma, tak obchody a restaurace. My se alespoň projdeme směrem k prezidentskému paláci obývanému čilskou prezidentkou.
Nedaleko odtud má v tomto starobylém domě sídlo jeden z místních bankovních ústavů.
Ve fástfůdové pizzerii vidíme v televizi probíhající demonstraci či bitku s policií, která se odehrává pár ulic od nás a kde vzduchem létají kameny a policie to vše kropí vodními děly. Do těchto událostí se nehodláme zapojovat, proto se raději vracíme metrem k hotelu, kde trávíme odpoledne v nedalekém parku plánováním naší další trasy.
Na večeři nám zbývá McDonald, který má teď téměř jako jediný otevřeno.
2. 5. 2011
Jestliže včera bylo město téměř liduprázdné, dnes se naše ulice před hotelem znatelně zaplnila a na silnicích popojíždí kolony aut – zkrátka úplně jiné město.
My si dnes vyrazíme na několik vyhlídek. Začínáme na kopci v parku hlídaném ostrahou. U vstupu do parku se musí každý zapsat, ale vstupné se neplatí, asi aby se tu nepotulovaly ztracené existence.
Při výstupu na vrchol Santa Lucia procházíme kolem Neptunovy fontány, která je nyní bez vody.
Z vrchu by byl krásný výhled, pokud by ho nekazil smogový závoj.
Odtud se pěšky přesuneme do čtvrti Ballavista, kde si nejdříve zajdeme na dobrý a levný oběd – většina restaurací nabízí nabídku dne, která vychází levněji než jídlo z jídelního lístku, ale je to náročnější na objednání, protože je třeba od španělsky super rychle mluvící číšnice zachytit, co mají za nabídku dne a vybrat si (pokud nabídku náhodou nemají vypsanou na ceduli před restaurací).
Pak hledáme a nacházíme jeden z domů slavného čilského básníka Pabla Nerudy. Dům tu má pěkný, uvnitř je muzeum, ale dnes v pondělí je zavřeno.
V sousedním parku Metropolitano si koupíme lístky na zubačku, kterou vystoupáme značné převýšení až těsně pod vrcholek, na kterém stojí velká bílá socha panny Marie. Ježíš je sice v Riu větší a výhledy má také krásnější, ale je pěkné mít Santiago jako na dlani lemované okolními vysokými horami.
Cestou zpět procházíme jednou z hlavních nákupních ulic, která vede až k našemu hotelu.
3.5.
Ráno se vystěhováváme z hotelu, kde si necháváme zavazadla. Na dnešní den jsme si naplánovali návštěvu muzea s uměleckými předměty z doby před objevením Ameriky Evropany.
Muzeum je plné různých sošek, některé z nich se přidávaly do hrobek mrtvým, aby je chránily na jejich cestě v posmrtném životě.
Jiné exempláře jsou původem z Mexika, ve kterém jsme byli před necelými dvěma roky, takže už nás tolik nešokovaly ukázky z v té době oblíbené hry, při které je všem členům z prohraného týmu useknuta hlava.
Po návštěvě muzea jsme si zašli na rychlý oběd (dáváme si naše první empanady – což je placka obalující různé náplně) a poté se vracíme pro naše batohy a metrem se přesunujeme na autobusové nádraží, ze kterého odjíždíme do Valparaisa.