8. 9. 2011
Náš autobus nám zastaví na křižovatce 2 kilometry vzdálené od vesničky, ve které si najdeme ubytování. Nijak se nezdržujeme a hned běžíme navštívit dvě z celkem pěti archeologických nalezišť v této oblasti.
Prvním z nich je Alto de Segovia, kde je přes 16 různých jam v zemi, kde byly uloženy urny. Tyto jámy byly vyhloubeny lidmi zhruba v letech 500-700 n.l., ale jinak se toho o nich moc neví.
Jámy byly uvnitř barevně vyzdobeny, přičemž se má za to, že malby byly vytvořeny jiným národem zhruba o 500 let později.
My zde nahlédneme celkem do 7 hrobek. V té nejmenší jsou ještě umístěny urny, ty větší hrobky se skládají z točitého kamenného schodiště,
na jehož konci je vstup do podzemní místnosti, kterou obvykle podpírá několik kamenných sloupů. Sloupy jsou ozdobeny tak, že připomínají lidskou postavu.
Na druhém místě Alto del Duende jsou už jen čtyři tyto jámy, přičemž u jedné je částečně propadlý strop, což dovnitř přináší lepší světlo, protože jinak je v jámách černočerná tma. Jak se od hlídače dozvídáme, dnes toto místo navštívilo celkem 5 turistů včetně nás. Hlídači se tu asi musí hodně nudit, ale alespoň odtud mají pěkný rozhled…
Ve čtyři hodiny se tento areál celý uzavírá, takže se vracíme na hostel, kde si v půl šesté dáme konečně výborný pozdní oběd (nebo spíš už večeři).
Teprve u večeře se spustí průtrž mračen a o něco později tu vypadne i proud, takže máme romantický večer při svíčkách. Bohužel náš elektrický přímotop ve sprše odmítá v tuto chvíli spolupráci…
Proud nakonec naskočí, ale déšť vydrží až do rána.
9. 9. 2011
Ve čtyři ráno nás probudí nesnesitelní kohouti, kteří svým kokrháním spolehlivě přehluší přetrvávající déšť. Sice jsme chtěli vstávat brzo, abychom obešli velký okruh po památkách i s vyhlídkou, ale za deště to nemá smysl. Proto vstáváme později a místo výstupu na vyhlídku raději zamíříme do dvou muzeí. Muzea proběhneme docela rychle, nafotíme si tu jednu z vystavených soch
a nejzdobnější urnu
a protože venku přestalo pršet a už se dokonce ukazuje sluníčko, vyrazíme na další dvě zajímavá místa v této lokalitě, kam nám platí vstupné. Prvním z nich je místo, na které byly shromážděny kamenné sochy z blízkého okolí. Zde si v rámci našich možností španělsky popovídáme s místním hlídačem a dvěma vojáky. Vojáků se v této oblasti pohybuje hodně, během našeho pobytu jich zde potkáme kolem dvaceti, aniž bychom tu narazili na nějakou vojenskou základnu.
Následně zamíříme na druhé místo, kde jsou opět podzemní hrobky. Cestou ještě procházíme přes vesnici San Andrés, kde mají pěkný kostelík hned vedle školy plné dětí.
Další cesta vede přes potok, jehož překonání je po tomto bambusovém mostě hračka.
Podzemní hrobky o sto metrů výše ve svahu jsou více méně podobné těm, které jsme viděli včera. Bohužel hrobka s nejhezčí výzdobou je nepřístupná, protože její statiku poničilo zemětřesení.
Protože se blíží poledne, vracíme se zpět na hostel, kde sníme vlastní zásoby jídla a koupíme si místní levné ovoce. Na pořádný oběd už není čas a tak se vracíme na dva kilometry vzdálenou křižovatku, kde čekáme na náš autobus. Ten má i dnes zpoždění zhruba 30 minut.
Cesta autobusem je dnes stejně nesnesitelná, jako včera. V autobuse je opět málo místa, my sice naštěstí sedíme, ale bohužel až v poslední řadě sedadel, kde se vedle sebe musí vměstnat 6 cestujících. V průběhu cesty opět projíždíme stavbou nové silnice a kvůli všudypřítomnému bahnu a opětovnému dešti nás zdrží náklaďák, který před námi v těchto podmínkách zapadl. Další zdržení nabereme pro změnu při výměně kola. Nejspíš kvůli defektu…
I přes tato zdržení se na půl hodiny zastavíme na přestávku na oběd v jedné z restaurací u silnice. Možná proto, aby se cestující rychle najedli, řidič nechává celou půlhodinu běžet motor na prázdno, což zde bývá bohužel časté a obvyklé. To je prostě něco, co nedokážeme pochopit. Možná by bylo lepší, kdyby tu měli stejně drahou naftu, jako je u nás. Možná by se začali chovat místní řidiči trochu více ekologicky a hospodárněji…
Pokračování opět v Popayanu.