5. 9. 2011
Za hodinu a půl jsme v Quitu na velkém moderním jižním nádraží, které obstarává veškerou autobusovou dopravu na jich od města. Protože my pokračujeme na sever, musíme se přesunout na jiné nádraží v centru. Můžeme jet taxíkem, ale rozhodneme se raději využít místní trolejbus.
Cesta kloubovým trolejbusem, který jezdí po městě ve vyhrazených jízdních pruzích, je napínavější, než jsme si původně představovali. Za prvé, náš trolejbus zhruba po 20-ti minutách ohlásí konečnou, takže musíme neplánovaně i s našimi všemi zavazadly přestoupit. Po dalších 20-ti minutách ohlásí naší zastávku, u které by mělo být autobusové nádraží s autobusy jedoucí naším směrem. Pro jistotu se zeptáme místních, zda-li jsme tu správně. Ti nás k našemu překvapení začnou varovat, ať tady rozhodně nevystupujeme, že tady žádný autobus nejede a vůbec je to tu nebezpečné. Rozhodneme se vystoupit na následující zastávce a pokusíme se zjistit více informací od pracovníků MHD. Podle nich máme pokračovat trolejbusem až na konečnou a tam se dál zeptat. Podle těchto rad tedy dojedeme až na konečnou, kde dle dalších instrukcí přestupujeme na poslední autobus, který nás konečně doveze na severní nádraží, odkud nám skutečně jede autobus až na hranice Ekvádoru do města Tulcan.
Cesta po Quitu se nám protáhla na neuvěřitelné dvě hodiny, takže odjíždíme až krátce před 11 hodinou.
Dále viz. Hranice s Kolumbií.