19. 8. 2011
Po ranním příjezdu do města se vydáme hledat hostel. Personál ve většině hostelů se vždy podiví, že chceme pokoj pro dva. Opakuje se stejný scénář: přijdeme oba na recepci a zeptáme se, zda mají pokoj pro dva. Místo odpovědi dostaneme udivenou otázku: pro dva? Asi je zde zvykem, že se dvojice nastěhuje do pokoje s jednou malou postelí a tak ušetří nějaké peníze…
Poté, co se ubytujeme, zajdeme na náměstí do turistických informací, kde dostaneme vyčerpávající informace o možnostech zajímavých výletů do okolí. A protože nechceme ztrácet čas, na ten první se vydáme ještě dnes.
Stačí najít mikrobus a počkat, než se zaplní a pak jedeme necelou hodinu až na jednu křižovatku, odkud už musíme po svých. Prvních šest kilometrů vede do prudkého kopce, kde je vesnice Cocachimba, kde musíme zaplatit vstupné.
Okolní krajina je už během této cesty krásná
a dokonce se nám podaří v dálce spatřit cíl dnešního výletu – 770 metrů dlouhý vodopád Gocta (údajně patří k těm nejvyšším).
Bohužel, jakmile ve vesnici zaplatíme vstupné za další úsek cesty, uslyšíme burácet hrom a při pohledu na oblohu je nám jasné, že se dnes dešti nevyhneme. I tak se vydáme na další pochod, ale zhruba po 45 minutách se rozhodneme, že další pokračování nemá smysl. Jednak kvůli počasí, ale také kvůli nedostatku času, protože na tento výlet jsme měli vyrazit raději brzy ráno, jinak bychom se vraceli až za tmy.
Proto se vydáme na cestu zpět, během které se na půl hodiny musíme schovat před prudkým deštěm. Po dešti dojdeme až na křižovatku, kde jsme při cestě sem vystoupili z mikrobusu a začneme stopovat projíždějící mikrobusy a později i auta. Bohužel dnes nemáme vůbec štěstí a vše, co tudy projíždí, je beznadějně plné. Mezitím se setmí a my už celí zoufalí stopujeme vše, co se dá. Nakonec až po dvouhodinovém čekání nám zastaví auto, jehož řidiči zaplatíme dvakrát tolik, než kolik nás stála cesta sem. Nicméně jak se později dozvídáme, v noci je to obvyklá sazba a aspoň se konečně dostaneme zpět do Chachapoyas.
Po večeři se celí unavení vrháme do postele, protože zítra budeme vstávat hooodně brzo.
20. 8. 2011
Dnes vstáváme opravdu šíleně brzo – už ve čtvrt na čtyři, abychom ve čtyři ráno nastoupili do minivanu, který nás nesmyslně brzy doveze k pokladně archeologického areálu Kuélap. Zde 2 hodiny čekáme, než pokladna otevře. Ale jinou možnost se sem dostat jsme neměli…
Pokladna nám nakonec otevře až s 15-ti minutovým zpožděním, což už je pro nás silná káva. 😉
Po zaplacení vstupného musíme vystoupat až k pevnosti ve výšce 3100 m.n.m, kterou aktuálně okupuje jen stádo lam.
Lamy jsou tu opravdu vysmáté 🙂
a mají o všem přehled.
Samotná pevnost je často srovnávaná s mnohem více navštěvovaným Machu Picchu jednak kvůli překrásným panoramatickým výhledům, které jsou odtud vidět, ale také díky rozsahu, v jakém se toto místo dochovalo dodnes. Pevnost byla postavena kolem roku 1000 a na každém kroku ukrývala takto kulaté budovy.
Když obyvatelé pevnost opouštěli, celou ji zapálili a proto kromě této jediné zrestaurované budovy zbyly z ostatních pouze základy.
O trochu více se dochoval chrám El Tintero, ve kterém byly nalezeny zvířecí oběti.
700 metrů dlouhá pevnost je chráněna zdmi vysokými místy až 12 metrů.
Jediné dva vchody do pevnosti jsou tak úzké, že případní útočníci by museli dovnitř postupovat po jednom a pro obránce by tak představovali jen malé nebezpečí.
Pro zpáteční cestu jsme si vybrali tříhodinový sestup do údolí do městečka Tingo, odkud nás ihned poté, co se naobědváme, odveze minivan zpět do Chachapoyas a to dokonce levněji, než kolik jsme měli platit dle turistických informací. Takhle by ta doprava měla fungovat všude. 🙂
V blízkosti hlavního náměstí v Chachapoyas
si zajdeme do kavárny s přístupem k internetu, zkontrolujeme emaily a vrátíme se na hostel, kde se připravujeme na další cestování.
21. 8. 2011
Dnes ráno si sbalíme, zajdeme si na výborné kafe, naobědváme se a po vystěhování z hostelu se vydáváme na dvoudenní cestu horským terénem k hranicím s Ekvádorem.