13. 7. 2011
Cesta autobusem nám zabere zbytek dne, takže do města Puno přijíždíme až za soumraku. V autobuse nám dohazovač zajistí rozumné ubytování v hotelu blízko centra, kam nás navíc zdarma odvezou taxíkem. Ubytování je ve srovnání s Bolívií jako z jiného světa, velký pěkný pokoj, pohodlné postele, krásná koupelna, televize, WiFi na pokoji, prostě luxus. 🙂
Je pravda, že za to musíme zaplatit zhruba dvakrát víc, než za ubytování v Bolívii, ale v Bolívii takové ubytování buď nebylo, nebo by stálo ještě mnohem víc.
Bohužel až pozdě večer přijdeme na to, že teplá voda už neteče a že dveře do koupelny nesmíme zavírat, protože nejdou z pokoje otevřít. Přivolaná recepční zkouší asi pět minut různé klíče a nakonec dveře vítězně otevírá. Zvyk je ale železná košile a proto i přes to, že chápeme, že dveře do koupelny zavírat nemáme, se nám podaří zavřít je před spaním ještě jednou.
14. 7. 2011
Ráno se tedy raději přestěhujeme do hotelu hned naproti tomu původnímu, kde navíc za stejnou cenu získáme i topení. To se hodí, protože město Puno je také na břehu jezera Titicaca, tedy ve stejné nadmořské výšce, takže je tu v noci podobná zima jako v Copacabaně.
Dopoledne si procházíme město, takže nemůžeme minout katedrálu na hlavním náměstí.
Hned vedle je jeden z nejstarších domů města, ve kterém nyní prodávají hlavně suvenýry turistům.
Město Puno je považováno za kulturní folklórní centrum celého Peru a jako by nám to chtěli místní obyvatelé potvrdit, právě nyní prochází skrz náměstí průvod dětí v různých maskách doprovázený dechovkami.
Podívaná je to docela roztomilá, protože děti jsou hodně dezorientované a jejich taneční kroky velmi rozmanité, takže jako celek průvod působí krásně chaoticky. 🙂
Navíc některé masky jsou samy o osobě hodně legrační.
Průvod se dost špatně fotí, protože ho neustále doprovázejí zástupy rodinných příslušníků malých účinkujících.
Na oběd si zajdeme do čínské restaurace, což je pro nás příjemná změna a navíc za rozumné ceny. Pokud bychom chtěli rozhazovat, stačilo by si zajít do některé z restaurací na pěší zóně, kde bychom dali za oběd klidně 4x tolik. Máme menší problém s výběrem jídla, protože jídelní lístek je mixem čínštiny, španělštiny a to vše je svérázným způsobem přeloženo do angličtiny. Nakonec dostaneme kopec rizota, který zapijeme místní Inka Colou, takže jsme spokojení. 🙂
Po obědě se vracíme na hostel, odkud ve dvě hodiny odjíždíme na zaplacenou tůru na místo zvané Sillustani, což je vlastně takový Slavín – tedy pohřebiště pro místní elitu. Pohřebiště je na kopci na poloostrově obklopeném ze tří stran jezerem.
Místní hroby jsou jasně viditelné, protože mají podobu obrovských věží, v nichž byl ve spodní části malý otvor, kudy nebožtíka do tohoto příbytku vložili.
I když jsou dnes už věže částečně rozpadlé, stále je možné si udělat představu, jak asi bylo náročné je postavit.
Starší hrobky z doby před příchodem Inků nejsou tak pečlivě opracované.
Pohřební obřad se odehrával v kruhovém prostranství ohraničeném kameny. Při obřadu nebožtíka mimo jiné zbavili všech vnitřních orgánů včetně mozku a zašili ho do jakéhosi koše z hrubé tkaniny. Poté ho uložili do jemu určené věže. Tato pocta se dostala jen těm nejvýznamnějším (vůdcům, kněžím apod.), ostatní běžný lid odpočívá v obyčejných hrobech naproti na pevnině.
Během našeho pobytu v areálu jsme zaslechli češtinu a jak se ukázalo, byl tu celý zájezd Čechů…
Při zpáteční cestě do Puna se ještě stavíme v jednom z domků postavených tradičním způsobem. Zde samozřejmě nemůžou chybět lamy.
Místní si tu chovají také morčata, která ale v Peru nejsou domácími mazlíčky, ale spíše gurmánskou pochoutkou, nebo přírodním lékem proti revmatismu. Také si tu všimneme zhruba 30-ti centimetrové díry v zemi obehnané kameny, což je levné a praktické chodítko pro batolata. 😉
Při příjezdu do Puna je už téměř tma.
Přesto se nám podaří náhodou objevit výbornou restauraci, kde podávají bohaté večeře (polévka, hlavní jídlo, desert, teplý nápoj) za v přepočtu příjemných 25Kč. I když jsme během naší cesty kolem světa určitě zhubli, tak pokud budeme mít každý večer takovou večeři, nabereme ztracená kila brzy zpět. 😉
Protože se nám dnes výlet docela líbil, rozhodli jsme se koupit na zítřek ještě výlet na plovoucí ostrovy.
15. 7. 2011
Dnes brzy ráno vyrážíme na celodenní organizovaný zájezd po jezeře Titicaca, během kterého navštívíme dva zcela rozdílné ostrovy, které jsou ale oba stejně hojně navštěvovány turisty.
První z nich se jmenuje Uros a je vzdálen od přístavu v Punu zhruba necelou hodinu plavby. Ostrov je zajímavý zejména tím, že si ho uměle vytvořili původní obyvatelé, kteří se na něm ukryli před okolními bojovnými kmeny. Ostrov Uros je vlastně shluk poměrně velkého množství rákosových ostrůvků, na kterých původní obyvatelé celoročně žili. O tom, jestli to platí i v dnešní době, se všeobecně pochybuje (říká se, že obyvatelé už normálně bydlí v Punu a na ostrov jezdí pouze „do práce“, aby svou tradici předvedli turistům). V každém případě je tento dnešní výlet zajímavým zážitkem, protože jakmile se k ostrovům přiblížíme, vidíme, jak nás jejich obyvatelé již vyhlížejí.
Po výstupu z lodi na ostrov následuje přednáška našeho průvodce za asistence místních obyvatel. Například se dozvíme, že aby ostrov stále plaval, je potřeba ho po celé jeho ploše každých 14 dní vystlat novou vrstvou rákosu. Aby ostrov s obyvateli neuplaval například do Bolívie, je čtyřmi kotvami pevně ukotvený ke dnu. Musí zde být dostatečná hloubka, aby tu rákosy nezakořenily. To by mohlo mít fatální důsledky v období dešťů, kdy pravidelně stoupá hladina jezera… V nejhorším případě by se ale z této krize mohli obyvatelé zachránit například na těchto krásných rákosových lodích.
6991
Tvrdí nám, že tito lidé mají téměř všechno z rákosu: ostrov, lodě, domy, postele i další vybavení. Život na plovoucím ostrově není žádný med, hodně se tu střídá teplota, v noci je zima, přes poledne horko, okolní voda má teplotu jen kolem 12-ti stupňů, na koupání to moc není, i když místní jsou prý na tuto teplotu zvyklí…
Většinou se prý lidé z ostrovů berou mezi sebou navzájem, protože lidé z města by si na těžký život na ostrově zvykat nechtěli. A když se prý obyvatelé na jednom ostrově nesnesou, jednoduše si ostrov přeříznou a je klid.
Po dokončení přednášky nám místní ukážou své skromné příbytky, ale hlavně nám nabídnou ke koupi své umělecké výrobky. Na závěr máme možnost se za příplatek svézt na jejich rákosové lodi, což si malá část z naší výpravy také vyzkouší.
Jak tak prozkoumáváme ostrov, narazíme na menší chatrč nacpanou po střechu prázdnými plastovými lahvemi. Ptáme se pak zvídavě našeho průvodce, co místní lidé pijí a dozvídáme se, že přeci vodu z jezera – a jo, že nás to nenapadlo… 😉
Pak se opět vracíme do naší lodi a pokračujeme směrem k ostrovu Taquile (to už je zcela normální ostrov, žádný plovoucí), kde bychom měli být po dvou hodinách plavby. Zhruba v polovině této vzdálenosti nám najednou přestane správně pracovat motor a náš kapitán se ho pokouší opravit. Jak to tak vypadá, motor naší lodi zřejmě nejprve sloužil v nějakém nákladním autě, protože lodě obvykle nemají motor chlazený vzduchem a také se proto (na rozdíl od toho našeho) nepřehřívají. Kapitán to ale nějak vyřeší, takže můžeme pokračovat dál…
Na ostrově Taquile vystoupíme z lodi a zhruba půl hodiny stoupáme až na hlavní náměstí. Cestou si prohlížíme terasovitá úrodná políčka.
Ostrov má na rozdíl od většiny ostatních ostrovů na jezeře Titicaca dostatek pramenů s životodárnou vodou, což se také projevuje tím, že zde rostou i stromy…
Samotné náměstí nám už moc zajímavé nepřijde, protože na něm stojí jednak ošklivá betonová budova tržnice, ultra moderní (ale ne moc pěkná) budova radnice, pár dalších nic moc domků a starý kostelík, který má údajně otevřeno jen v neděli, o svátcích a o svatbách. To nám alespoň navykládal náš průvodce, i když po nějaké hodině se kostelík otevřel a žádnou svatbu jsme neviděli a také žádný svátek se nejspíš neslavil…
Následuje odchod na oběd, který je 4x dražší, než podobné obědy v Punu. My raději místo oběda posloucháme našeho průvodce, který nás například seznámí s tradicí místních mužů, kteří si sami bohatě vyšívají své čepice a podle toho, jak čepici nosí, se dá poznat, zda-li jsou svobodní, nebo již mají známost, nebo jsou ženatí nebo vdovci.
Šéfové ostrova však místo čepic nosí klobouky. Podobně, jako sošky na bránách, které rozdělují ostrov mezi 6 různých komunit. Ještěže se tu dokázali domluvit a vstupné se platí za vstup na ostrov jako celek (na rozdíl od komunit na ostrově Slunce v Bolívii…).
Pak se už vracíme zpět na loď a po dlouhé plavbě zpátky do Puna se už vlastně jen stačíme navečeřet v oblíbené jídelně a rychle se jdeme schovat na hostel, kde si raději připlatíme za přímotop, abychom přes noc o něco zvýšili jinak nízkou teplotu v našem pokoji.
16. 7. 2011
Dnes si nejprve zajdeme na autobusové nádraží koupit lístek na zítřejší autobus do Arequipy a pak se procházíme městem, kterému dominují rozsáhlé trhy na jedné z hlavních tříd, odkud je vyloučena doprava.
Už nás ani nepřekvapí, že i dnes tu potkáme několik průvodů. Je ale vidět, že i v Peru se sem tam objeví pořádní dlouháni.
Odpoledne si zajedeme kousíček z centra k jezeru, kde je zakotven tento parník, který se původně plavil po jezeře, pak byl několik desítek let odepsán, načež ho nadace založená jednou Angličankou začala rekonstruovat, takže možná za pár let bude opět plout po jezeře jako dříve.
Nám se zdá, že by s námi plavidlo mohlo vyrazit klidně už dnes, počasí by nám určitě přálo.
Na historii lodi je ještě zajímavá skutečnost jejího vzniku. Díly na tuto loď byly postaveny v Anglii, pak byly převezeny jinou lodí kolem jižního cípu J. Ameriky do Ariky v nynějším Chile (dříve Arika patřila Peru) a odtud ji kousek převezli vlakem, aby ji poslední ohromný úsek přes hory přenášely lamy, mezci a lidé přes 5 let až k břehům jezera Titicaca, kde byla loď konečně finálně smontována. Původně měla jezdit na dřevo, toho je zde ale v okolí jezera málo a tak posloužily opět lamy, resp. jejich usušený trus, na který parník poměrně dlouhou dobu fungoval, než motor nahradili za nový, dieselový…
My se vracíme zpět do centra, kde se ještě naposledy projdeme hlavní pěší zónou.