27. 6. 2011
Dnes ráno vyrážíme na očekávaný výlet do pampy. Po opět výborné snídani si sbalíme věci, většinu z nich necháváme v úschovně na hostelu a s minimálním nákladem čekáme na džíp. Ten přijede se zhruba 40-ti minutovým zpožděním. Hned na první pohled je vidět, že džíp je staršího data a možná ho agentura vlastní už od svého založení před zhruba 20-lety. V interiéru se to bohužel projevuje netěsnostmi kolem dveří a oken, kterými se do auta dostává všudepřítomný prach. Po zhruba 3hodinové prašné cestě jsou někteří z našeho auta doslova pokrytí prachem od hlavy až k patě… Na tento výlet s námi ještě jedou 3 Angličané, Němka, Francouzka a Švýcarka, zhruba v našem věku.
Po zaplacení vstupného do národního parku ve městě Santa Rosa se přesunujeme do restaurace, kde dostáváme oběd. Ten bohužel není nijak oslňující, což moc neodpovídá ceně, kterou jsme za tento výlet zaplatili. 🙂
To, že se v restauraci potulují psi, žadonící o nějakou dobrůtku, by nás už nijak nepřekvapilo. Když ale zjistíme, že pod naším stolem se nemotá pes, ale černé (docela pěkné) prasátko, všechny nás to pobaví.
Po obědě se autem přesuneme k řece, kde přestupujeme na úzkou vratkou loďku, kterou řídí chlapík, který bude po následující 3 dny na tomto výletě naším průvodcem. Do lodě kromě našich věcí nakládáme také veškeré zásoby jídla, ze kterých nám budou v pampě připravovat občerstvení. K našemu ubytování nevede žádná jiná cesta než ta vodní.
Konečně můžeme vyrazit na 3hodiny dlouhou jízdu proti proudu řeky a prakticky za první zatáčkou začínáme obdivovat velkou spoustu zvířat, která jsou zde skoro na dosah ruky.
Podél břehů v korunách stromů jsou mimo jiné i takto krásní velcí ptáci.
Vidíme želvičky, které se snaží vyhřívat na kmenech stromů trčících z řeky,
nebo kapybary, největší hlodavce, kteří jsou zde mnohem větší, než jak je známe ze zoologických zahrad.
Po nějaké době nás překvapí hlasité dýchání, kterým se prozrazují říční růžoví delfíni.
V každém případě je ale řeka také plná méně přítulných zvířat. Nejviditelnějšími jsou aligátoři, kteří dorůstají až do délky tří metrů. Ještě větší jsou prý kajmani, kteří dorůstají až k šesti metrům…
Většinou ale v řece a na jejích březích vidíme ty menší, ale je jich zde opravdu hodně. Každých 30 metrů vidíme nějakého jiného, který si hlídá své teritorium a číhá na nějakou dobrůtku…
My ale raději jedeme dále a opět máme možnost si prohlížet další druhy ptáků.
Někteří z nich vypadají jako zajímavě zbarvené slepice.
Kousek dál naše loďka zastavuje u břehu a my si můžeme zblízka prohlédnout zvědavé opičky, které se dle našeho průvodce jmenují Mono.
Po další skoro hodině jízdy přijíždíme k našemu kempu. Parkujeme na břehu a po pár metrech vystupujeme na dřevěný chodník, který zhruba v metrové výšce propojuje všechny budovy v kempu. Po nich se můžeme po kempu pohybovat, aniž bychom se museli obávat neočekávaného útoku aligátora… Takhle vypadají naše chatičky. 🙂
Po výborné večeři se už za hluboké tmy vybaveni svými baterkami vracíme do lodi a vyrážíme na dobrodružnou noční projížďku, při které máme možnost pozorovat ve světle svítící oči aligátorů, které po nás pokukují z vody nebo ze břehů. Bohužel na focení je tu moc velká tma, ale i bez fotek na ty jasně žlutě svítící oči schované v křovinách břehů asi nikdy nezapomeneme. Celou tuto noční plavbu máme nepříjemný pocit, že se vedle nás může vynořit nějaký aligátor a zakousnout se do naší lodičky, kterou by musel určitě překousnout jako malinu. Pak by se už o nás musel rozdělit s ostatními kumpány, kteří by se na místo této akční scény okamžitě dostavili.
Naštěstí se nic takového nestalo, takže se v pořádku vracíme do kempu a po nastudování další lekce španělštiny zcela unaveni z dnešní dlouhé cesty usínáme v naší posteli s účinnou moskytiérou.
28. 6. 2011
Během rána ještě před budíkem nás probouzí zvuky křepčících opic a zpívajících ptáků. Po snídani nás čeká opět dobrodružný program. Dnes dopoledne se totiž vydáme po stopách anakondy. Na toto stopování se vybavíme gumáky, které jsou většinou děravé, jako by se do nich zakousl nějaký aligátor. Náš průvodce nás uklidňuje tím, že on má své gumáky taky děravé a že v nejhorším případě budeme mít trochu špinavé ponožky…
Naší loďkou se přemisťujeme zhruba kilometr dále proti proudu, kde z lodi vystupujeme a pěšky překonáváme bahnitou louku až k jezeru, kde bychom mohli anakondu vidět. Z předchozích rozhovorů se zástupci cestovek víme, že pravděpodobnost vidět anakondu máme asi jen 20%. Dříve tu bylo prý anakond spousta, ale fotek chtiví turisté se s nimi rádi fotili na svých ramenou, ale protože byli většinou namazaní repelentem proti komárům, popálili jím citlivou kůži anakond. Polovina naší výpravy vybavená lepšími gumáky se vydá obejít jezero v bahnitých březích, ale ani tak na žádnou anakondu nenarazí. My se se zbytkem naší výpravy nejprve snažíme jezero obcházet s větším odstupem v pevnější půdě, nakonec to ale vzdáme a vracíme se do lodě. Cestou zpět si nafotíme pěkného dravce
a Michal v domnění, že odhání moskyta, se ožene po včele, kterou to vyprovokuje natolik, že ho odmění žihadlem přímo nad ucho. Naštěstí Michal není alergický, takže to není nic vážného.
Po návratu do kempu a obědě následuje obligátní siesta. Máme tak čas prohlédnout si řeku z vyhlídky v našem kempu. Odtud máme možnost vidět, jak ptáci jako například tento riskují,
když se pohybují v těsné blízkosti břehu, přičemž z vody je pozoruje aligátor připravený v pravý okamžik zaútočit.
Tentokrát ale měli ptáci štěstí a nebezpečí unikli. Nicméně ráno, během naší snídaně, právě na tomto místě aligátor zaútočil. Jestli se také nasnídal, ale nevíme…
Po siestě opět nastupujeme do lodi a jedeme rybařit. Budeme chytat na kousky masa nefalšované piraně, kterých je tato řeka plná. Pokud si jich nachytáme dostatek, budeme je mít k večeři.
Každý z nás má možnost si na jednoduchou pytlačku (vlasec s háčkem), navléknout kousek masa a hodit do řeky. Během vteřiny se kolem háčku začne pohybovat hejno piraní, které bleskurychle celou návnadu sežerou. Je třeba v pravý okamžik škubnout za vlasec a vytáhnout zakousnutou piraňu do lodě. Po nějaké době neúspěšných pokusů se Francouzce podaří ulovit první kousek. 🙂
Bohužel naše snahy lovit piraně spíše připomínají jejich krmení, protože návnady nám ubývají a piraně jsou stále v řece. Už to chceme vzdát, když Michal „uloví“ malou rybku, která se zakousnutá do návnady nechce pustit, ani když ji vytahuje do lodi. Takto malé rybky ale k jídlu nejsou, proto ji raději vrátíme zpět do řeky.
Naštěstí náš průvodce ví, jak se tyto ryby chytají, takže naše dnešní večeře je zachráněna. My ostatní se už jen můžeme vyfotit s jeho úlovkem…
Na večeři si na piraních pochutnáme, i když moc masa z nich není… V každém případě si máme možnost zblízka prohlédnout jejich tlamu plnou ostrých zoubků.
Zbytek večera si u vína zahrajeme s ostatními karty a naučíme se od Angličanů v Anglii údajně velmi oblíbenou karetní hru „Shit head“. 🙂 Na oplátku je naučíme českou karetní hru „Zloděj“, u které se taky pěkně zasmějeme…
29. 6. 2011
Začíná náš poslední den v pampě, bohužel počasí je dnes nejhorší ze všech tří dní, které tu trávíme. Je zataženo a občas z oblohy mírně zaprší. Bohužel se to zákonitě projevuje na pořízených fotkách.
Nastupujeme opět do lodi a tentokrát se projedeme proti proudu úplně nejdále. Cestou máme opět možnost pozorovat už známé druhy zvířat včetně krvelačných aligátorů.
Po nějaké době náš průvodce zastavuje a protože se v blízkosti lodě objevuje delfín, máme prý možnost se v řece vykoupat. Delfíni údajně ze svého okolí odhánějí piraně i aligátory, takže by koupání mělo být bezpečné… Nikomu z naší posádky se to ale nechce ověřovat, navíc není dvakrát teplo, takže tuto nabídku odmítáme. Naši důvěru v bezpečnost koupání trochu nabourá skutečnost, že ani ne 50 metrů od nás jiná loď s turisty právě piraně chytá…
Pokračujeme proto v plavbě ještě dále, když náhle náš průvodce ukazuje někam do koruny vysokého stromu, kde by údajně měl být lenochod. Nikdo z nás ho ale nevidí, proto průvodce zastavuje u břehu a my se jdeme na lenochoda podívat. Ani v tuto chvíli nikdo zvíře nevidí, proto se průvodce rozhodne do koruny stromu vyšplhat a zvíře nám ukázat.
Obdivujeme odvahu našeho průvodce, který vyleze do výšky minimálně 15 metrů až na dosah ke zvířeti. V tu chvíli udělá přesně to, co by se dělat nemělo a s čím nikdo z nás nesouhlasí – lenochoda chytne a přitáhne si ho, abychom ho vyfotili. Zvíře pak naštěstí vrátí zpět a to se vydá na úprk. V případě lenochoda to ale znamená, že se veeelmi pomalu začne pohybovat a sešplhávat po liáně směrem k nám. Odtud si ho už můžeme docela dobře prohlédnout.
Pomalý lenochod nás ale hodně zdrží, proto se musíme rychle vrátit do kempu, kde si sbalíme věci, naposledy se pořádně naobědváme a opět nasedáme do lodi a rychle uháníme po proudu řeky až do místa přístavu, kde můžeme přestoupit opět do džípu.
V přístavu operují profesionální bolívijští „námořníci“ v námořnických uniformách a monitorují pohyb turistů a ostatních lodí na řece. V Rurrenabaque mají dokonce námořnickou základnu… Zřejmě stále doufají, že se jednou se sousedním Chile dohodnou na alespoň částečném navrácení země vedoucí až k pobřeží…
Cesta džípem zpět je opět dost únavná, ale paradoxně nám vyhovuje občasný déšť, protože se díky tomu alespoň přestane prášit.