1. 3. 2011
Po příletu na malinké letiště v Alice Springs z letadla vystupujeme přímo na letištní plochu, kde nás přivítá pořádné horko. Po vyzvednutí našich batohů si objednáváme odvoz z letiště přímo do hostelu místní kyvadlovou dopravou. Na hostelu nás nikdo nečeká – je skoro jedna hodina a na recepci budou až od 4:00 hodin, proto si zde necháváme věci a jdeme se projít do centra. Stačí nám přejít přes most přes řeku Todd, která je unikátní především tím, že voda je v ní vidět tak jednou za deset let. Přesto to místním obyvatelům nebrání v korytě vyschlé řeky každoročně pořádat velké závody lodí. Lodě jsou to speciální – jsou bez dna a veslaři jsou vlastně spíše běžci…
Ve středu města stojí nejstarší budova – místní věznice. Kousek dál stojí místní budova soudu a to jak původní, tak i dnešní moderní. Všude kolem postávají místní původní obyvatelé – aboridžinci. Jsou identifikovatelní na první pohled. Mají hodně černou kůži a černé oči, které jim tak téměř nejsou vidět. Bohužel většina z nich poměrně silně nevoní. Je to dáno určitě i tím, že mnoho z nich zůstává i přes to největší horko venku, takže se to pak takhle projeví. Místním bílým obyvatelům se podobají jen svojí obezitou, ve fast foodech tu chutná asi všem. Z celkového počtu cca třiceti tisíc obyvatel města Alice Springs je původních obyvatel asi jen desetina, nicméně v ulicích města tvoří většinu. Stále se nedokázali přizpůsobit novému životnímu stylu, který jim sem přinesli noví Australané. Hodně z aboridžinců nemá práci a dostává se do problémů s alkoholem. Místní radní proto nařídili, že právě od dnešního dne se bude alkohol prodávat pouze ve vyhrazeném čase v omezeném množství na základě předložení identifikačního průkazu. Hned si nás tak přidali do své databáze poté, co jsme si koupili láhev australského vína…
Kromě vína si v supermarketu nakoupíme i jídlo a pak se vracíme na hostel, kde se konečně ubytujeme. Naštve nás přístup majitele hostelu, který se snaží si co nejvíce nahrabat a vysvětluje nám, že je normální, že se extra platí za internet. Od této chvíle ho proto titulujeme výhradně „protinožec“ 🙂 Bohužel, jak se později ukáže, skutečně přístup na internet je zpoplatněný (a jak!) v každém našem dalším ubytování v Austrálii, zlatá Asie, kde byly tyto služby zdarma….
Jinak hostel je to pěkný, čistý, pro málo lidí a dobře vybavený, takže dlouho neváháme a skočíme si do místního bazénu. V tomto horku je to ideální osvěžení.
2. 3. 2011
Včera nás vyděsila zpráva, že návštěva skály Uluru – velké červené stolové hory a největšího lákadla, kvůli kterému jsme sem vlastně přijeli, vyjde hodně draho. Jednodenní výlet pro jednoho vyjde na 200$. Zvažujeme raději variantu půjčení auta, to ale pro nás dva není o moc výhodnější. Proto počkáme, jestli se nám náhodou nepodaří s někým domluvit a půjčit si auto společně. Mezitím si projdeme atrakce, které nabízí samo Alice Springs. Prvním z nich je návštěva galerie s obrazy a výtvory místních umělců z řad původních obyvatel (aboridžinců).
Obrazy jsou často velmi barevné, poskládané z malých teček a zobrazují většinou pro nás abstraktní příběhy z jejich mytologie… Tyto obrazy aboridžinci kdysi vytvářeli jen do písku nebo malovali na svá těla, až bílí lidé je naučili zachytit je na plátno (a udělali z toho tak pořádný byznys, město je dnes doslova přeplněné komerčními prodejními galeriemi).
3. 3. 2011
Dnes se vracíme na stejné místo jako včera, kde nám vstupenka z galerie platí i do přírodopisného muzea, které obsahuje expozici geologického vývoje Austrálie. Mezi vystavenými exponáty nás potěší zvláště jeden, který je z Čech 🙂
Dále jsou zde vystaveny pěkné modely vycpaných místních zvířat nebo jen jejich koster. Pobavila nás kostra čápa útočící na kostru právě uskakující žáby. Muzeum je sice rozsahem malé, ale je výborně zpracované, takže jsme rádi, že jsme sem zašli.
4. 3. 2011
Dopoledne kvůli dešti zůstáváme na hostelu. Odpoledne se konečně můžeme vydat ven a tak podnikneme výlet do botanické zahrady, která je hned kousek od hostelu. Už dříve jsme si všimli, že je tu všude kolem spousta mravenců a že ty potvory se nás pokouší bezohledně zakousnout kdykoliv se zastavíme. Zejména Michal jim nějak chutná… Jinak z kopce byl krásný výhled na město pod námi.
Botanickou zahradu založila rebelka a bojovnice za práva aboridžinců Olívie Pink, která si každý strom v zahradě pojmenovala po nějakém politikovi. Pokud pak politik provedl něco, s čím Olívie nesouhlasila, jednoduše strom stejného jména přestala zalévat…
Po návštěvě zahrady pokračujeme procházkou podél řeky až k tomuto sedlu, kudy se dá dojet až k letišti.
Nám to ale stačí a tak se vracíme zpět. Celou cestu nás provází pouze papoušci a otravní mravenci, na klokany zatím ale nemáme štěstí.
5. 3. 2011
Dnes se opět vydáváme ven až po obědě. Tentokrát máme namířeno na sever města směrem k bývalé telegrafické stanici. Telegrafická stanice na tomto místě byla postavena v roce 1872 jako jedna mnoha podobných stanic na trase mezi Londýnem a Sydney. Dříve se novinky mezi těmito městy šířily několik měsíců, od zavedení telegrafu to už bylo jen několik hodin. Po každých cca 200 km na trase telegrafu musela být podobná stanice, kde telegrafista poslouchal morzeovkou vysílané zprávy přicházející z jednoho konce a stejné zprávy pak odvysílal dál.
Na stanici byli kromě vedoucího stanice, jeho rodiny a telegrafistů ještě také kuchař, kovář, služky a opraváři telegrafického vedení. Stanice byla zásobována velbloudí karavanou jen jedenkrát ročně.. Až po nějaké době se kousek jižněji začalo formovat město Alice Springs. Poté, co byl telegraf nahrazen telefonem, se stanice stala domovem dětí, které zplodili bílí přistěhovalci s domorodými ženami. Tehdejší premiér rozhodl, že tyto děti si zaslouží pořádnou evropskou výchovu, kterou jim jejich matka nemůže (a otec nechce) dát… Takové děti dvojího původu byly následně matkám odebírány. Některé matky doprovázely své děti do ústavu, kde pracovaly např. jako služky, ale většina těchto dětí svou matku již nikdy neviděla…
Příroda kolem je ale krásná, zde je pohled opět na koryto řeky Todd.
Ačkoliv se dle názvu města zdá, že by ve městě Alice Springs měl být nějaký pramen, žádný zde bohužel není.
Opět výhled na budovy telegrafické stanice, tentokrát z vrcholku Trig Hill, což je první kopec v okolí, u kterého byla prvně přesně stanovena jeho poloha.
Pro nás je to ale místo, kde jsme prvně viděli ve volné přírodě klokana a dokonce s mládětem v kapse.
Nakonec jsme jich viděli mnohem víc, ale ne každý uměl zapózovat, jako tento chlapík.
Cesta zpět vede opět krásnou přírodou a protože pořád prší, je tu v poušti krásně zeleno.
6. 3. 2011
Protože i dnes ráno je deštivo, čekáme zhruba do 10 hodin a pak si hned jdeme vypůjčit jízdní kolo, na kterém chceme podniknout výlet k 25 km vzdálené roklině „Simpsons gap“. První šok zažíváme ve chvíli, kdy nám oznámí, že kolo si na dnešní den (a maximálně na 10 hodin) můžeme půjčit za 30$. Nakonec si půjčujeme dvojkolo – tandem, který nás vychází na 50$. Je to pořád trochu moc, ale za ten výlet to stojí. Nejprve jedeme 7km po normální silnici, pak ale začíná krásná cyklostezka, která se vine uprostřed krajiny, kde bychom čekali poušť. Jenže když tady vytrvale prší, tak i poušť vypadá úplně jinak a je krásně zelená.
Samotná jízda na dvojkole má svá specifika. Zaprvé je výhoda, že se dá za jízdy bez problémů povídat. Na druhou stranu je nutné se domlouvat, kdy se bude šlapat a kdy se jen tak necháme vézt. Není ale možné, aby jeden šlapal a druhý se jen vezl 😉 Třetí zjištění je fakt, že cesta na dvojkole je velká romantika, ale jen do chvíle, než se přední jezdec zdravě zapotí…
Po necelých dvou hodinách pomalé jízdy se konečně dostáváme k roklině, kde si dáváme svačinu, zamkneme kolo a vydáváme se na pěší výlet pěknou krajinou. I když je slunce většinou pod mrakem, je zde děsné horko.
Tohle je koryto potoka.
Opět máme štěstí a několikrát vidíme klokany. Tentokrát ale nejsou dostatečně blízko, abychom si je stačili vyfotit. Většinou na sebe upozorní hlasitým dupáním, když nás jako první zpozorují a snaží se rychle dostat do bezpečné vzdálenosti.
Všude jsou extrémně dotěrné mouchy, které si z našeho ohánění nedělají vůbec nic. Vlezou úplně všude, i pod brýle a člověk se jich zbaví až ve chvíli, kdy si sám nafackuje, i když jen na chvilku. Občas vyděsíme potvůrky podobné kudlankám, které před námi rychle prchají. Jinak nikde není ani živáčka.
Tedy kromě nás.
Cestou zpět jsme v tom horku rádi, že už jsme zase kousek od rokliny a tím pádem i od našeho kola.
Vysílení šlapeme zpět do města a že toho máme už opravdu dost možná ví i tento dravec 🙂
7. 3. 2011
Dnes se opět vydáme do přírody, jenže pro změnu do trochu více umělé. Zajedeme se totiž podívat do pouštního parku, kde jsou všechny zajímavé rostliny a živočichové na jednom místě. Pouštní park je 12 kilometrů od centra stejným směrem, kterým jsme jeli včera na kole.
I když zde platíme docela vysoké vstupné, opět se setkáváme s neprofesionalitou. Hned první atrakce, kterou je 20-ti minutový film promítaný v obřím kinosále, je bez zvuku a ani po půl hodině se to personálu nepodaří opravit. Škoda…
Naštěstí živé expozice to dokonale nahrazují. Tahle ještěrka nám jen tak přeběhla přes cestu.
Následující příšerka se jmenuje ďábel a je nám zvlášť sympatická, protože se živí mravenci, kterých za den sní až 800…
Při prohlídce se dozvídáme, kolik v okolních stepích žije jedovatých štírů a hadů, na které jsme naštěstí včera nenarazili. Vždy je lepší mít pevnou obuv. Následující ještěr je ale určitě neškodný 🙂
Také voliéry jsou plné fotogenických krasavců.
Už na první pohled je tahle klokaní rodinka, kterou naše přítomnost vůbec nevzrušuje, pěkně lenošná.
V parku ještě navštívíme krátkou ale zajímavou přednášku o léčivých schopnostech nejrůznějších místních rostlin a jak je využívali původní obyvatelé, tedy „aboridžinci“. Dozvíme se tak, jak se zbavit bradavic, tlumit bolest, pocit žízně, léčit revma, nachlazení a zbavit se bolestí hlavy…
Pak se vracíme do města a chceme se v tom horku aspoň trošku zchladit zmrzlinou, ale v obchodě prodávají jen samá obrovská balení. Kupujeme tedy to nejmenší balení po 8 nanucích a snažíme se je v parku sprovodit ze světa. Snaha je to marná a tak se ze zbylých kusů zaradují děti vedle sedících aboridžinců. Nakonec ještě vyšplháme na kopec hned vedle centra Alice Springs, kde je tento ANZAC památník.
Večer se na hostelu dáváme do řeči s dalšími cestovateli. Jeden z nich je ze Švýcarska, rozhodl se cestovat rok (již podruhé) a začal stejně jako my v Indii. Rozdíl je v tom, že cestuje na motorce. Říká nám, že viděl na své cestě Austrálií kulisy připravené pro natáčení filmu Mad Max 3, který ale kvůli současnému vývoji počasí nejde natáčet. Film se má odehrávat v pusté poušti, ale nyní je kvůli dešťům vše zelené. Filmaři tam prý čekají, až se poušť zase stane pouští…
8. 3. 2011
V noci na dnešek hodně pršelo, dle místních to byl nejsilnější déšť za poslední dva měsíce. Ráno naštěstí pršet přestalo, my jsme se vystěhovali z hostelu a zašli si do návštěvnického centra „Létajícího doktora“ – unikátní služby, kterou Australané vyřešili problém nedostatku lékařské péče v odlehlých oblastech vnitrozemí.
Tato služba začala fungovat v roce 1930, jednak díky novějším letadlům, které byly schopné převážet kromě pilota také doktora, sestru a pacienta a také hlavně díky vysílačkám, kterými bylo možné lékařskou službu dle potřeby zavolat. Zde v Alice Springs mají k dispozici 4 letadla, se kterými létají až do vzdálenosti 600 km od základny. Po celé Austrálii takto funguje na 54 letadel. Letadla jsou vevnitř vybavena skoro stejně, jako jednotka intenzivní péče v nemocnici.
V návštěvnickém centru si můžeme prohlédnout historické exempláře vysílaček, včetně slavné „bezdrátové“ vysílačky, kterou nebylo nutné napájet elektrickým proudem ze sítě, ale stačilo šlapat jako na kole a tím vysílačce vyrobit potřebnou energii. Ověřujeme si to a opravdu to funguje :-). Stačí 2 sekundy šlapat a vysílačka ožije a začne přijímat cizí probíhající konverzaci.
Stejné vysílačky byly používány i pro tzv. školu ve vzduchu. Byl to další způsob, jak se Australané poprali s velkými vzdálenostmi mezi odlehlými usedlostmi. Vyučování probíhalo v podobě radiového vysílání a děti byly přítomné doma u vysílaček. V dnešní době už vyučování probíhá po internetu s pomocí webových kamer.
Ve zbylém čase si ještě projdeme pěší zónu „Todd mall“ a pak se už vracíme na hostel, odkud máme domluvený odvoz na letiště. Následuje necelé 2 hodiny trvající let do Cairns.